„U smrtelné postele není čas na hádky.“ Zakladatelka mobilního hospice Bílá Holubice Ladislava Částková z Dolního Újezdu už šest let doprovází nevyléčitelně nemocné a jejich rodiny na poslední cestě. V rozhovoru pro Deník vypráví o odpuštění, smiřování i okamžicích, kdy se lidé po letech znovu obejmou.
Vysvětluje také, proč by se rodiny neměly bát pečovat o své blízké doma. „Pořád cítím, že zbytečně dost lidí zůstává v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných,“ říká Částková. Za svoji službu získala Medaili hejtmana Pardubického kraje.
Co pro vás znamená ocenění hejtmana?
Když mi z Pardubického kraje zavolali v den mých narozenin o ocenění hospice, zrovna jsem seděla za volantem pracovního automobilu a chtělo se mi brečet. Paní sekretářka se mě zeptala, co na to říkám. Najednou jsem nevěděla, co odpovědět. Přemýšlela jsem o ocenění hospice celý den a došlo mi, že to není jen o mně. Bílá Holubice je o společenství lidí, do kterého patří celý tým hospice, obce mikroregionu, město Litomyšl, Proseč a všichni dárci, kteří nám trvale či jednorázově posílají peníze. Je to i o rodinách, které využily nebo využívají naši hospicovou péči, o těch, kteří došli na konec své životní pouti a i o těch, o které momentálně pečujeme. Ocenění je pro všechny, kteří jsou s Bílou Holubicí spojeni, já ho přijala s pokorou a vděčností a jsem za něj ráda. Beru ho jako ocenění naší práce, ale pro mě je víc něco jiného.
A to je co?
Když vidím, že je o nemocného postaráno po všech stránkách, odchází v pokoji, netrpí a je i klid v rodině, tak to je pro mě nejvíc.
Jak dlouho hospic funguje?
Oficiální začátek provozu je 1. srpna 2020.
Jaký byl impulz k založení hospice?
Zlomová pro mě byla pracovní stáž v hospici v Červeném Kostelci zhruba před 13 lety. Tam jsem zažila něco, co se slovy popsat nedá. Věřím, že každý jsme v životě pro něco předurčen a já nikdy nelitovala, že jsem se stala zdravotní sestrou. Určitě svoji roli sehrál Červený Kostelec, ale ovlivnily mě také odchody mých blízkých, které jsem doprovázela jako příbuzná nebo kamarádka. Velkým vzorem mi byla Jana Siebrová z hořického hospice Duha.
Kdy přišla ta myšlenka, že hospic v Dolním Újezdu opravdu vznikne?
V roce 2018, kdy jsme začali hledat prostory pro hospic a jednat s obcí Dolní Újezd. Začátky nebyly vůbec jednoduché a pak přišla i doba covidová. Vznik Bílé Holubice považuji za jeden velký zázrak. Myšlenku, se kterou byl zakládán si držíme již šestým rokem.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Určitě je o trpělivosti a pokoře, kdy i přes rozdílné pohledy musíte upřednostnit názor nemocného a jeho rodiny.
Změnil vás hospic jako člověka?
Stoprocentně. Pracovat v hospicové péči je i moje osobní cesta, cítím, že se sama měním díky tomu, k čemu dochází v rodinách. Ovlivňuje nás láska, která je přítomna. Pro mě je být hospicovou sestrou cesta k čisté a pravdivé víře. Moc si vážím lidí, kteří pečují, mají můj obdiv. Doprovázení umírajících není někdy jednoduchá cesta.
Bojí se rodiny říci si o pomoc?
Často rodina řekne, že vůbec netuší, že takto hospicová péče funguje. Bojí se, co se bude dít a jestli péči zvládnou. Jakmile zjistí, že za nimi stojíme 24 hodin denně sedm dní v týdnu, uklidní se. Vzájemná důvěra se buduje postupně.
Litují něčeho lidé u postele blízkých, když vidí, že je konec?
Ne, já vidím něco jiného. Tam není lítost. Doprovázení je přiblíží k sobě. V rodinách, kde fyzický kontakt nebyl zvykem, se objímají a hladí… A my to pozorujeme a radujeme se s nimi. Mění se vztahy k lepšímu. To je přesah umírání doma.
Dochází i k odpuštění?
Určitě, nemluví se o tom, ale děje se. To jsou vše benefity z doprovázení v domácím prostředí. Ten, kdo využil hospicovou péči a bylo mu dopřáno pečovat o svého blízkého, byl i obdarován.
Bojí se lidé vzít si blízké domů?
Náš hospic ve většině případů kontaktují rodiny, které jsou už rozhodnuté. Pochybnosti během pečování určitě přichází, ale oni vědí, že jim stojíme po boku. Na začátku si neumí představit, že péče obnáší i probdělé noci, a že odchody umírajících někdy nebývají úplně klidné.
Je hospicová péče jen o umírající?
Není. Máme v péči také křehké geriatrické pacienty, v tak zvané časné paliativní péči. Jedná se o pacienty ve vyšším věku, často upoutané na lůžko, kdy ani opakované hospitalizace nevedou ke zlepšení jejich zdravotního stavu. Rodina se tudíž na přání nemocného rozhodne pečovat doma, my jim zajistíme zdravotní péči a jsme pro ně k dispozici 24/7. V časné paliativní péči máme geriatrické pacienty i několik let. Hospicová péče je určena pro terminálně nemocné pacienty onkologické, kardiálně selhávající a pacienty s neurodegenerativnimi onemocněními. Doba péče je různá, trvá měsíce, týdny, dny a někdy pouze hodiny. Hospicová péče není o posledních hodinách nebo dnech, měla by začínat mnohem dříve.
Ale kdo to řekne?
Lékař osvícený a pravdivý, který má dostatek času na rozhovor s nevyléčitelně nemocným pacientem a posléze i s jeho rodinou. Měl by srozumitelně vysvětlit možnosti, které pacient má, i se všemi riziky, a pak plně respektovat jeho přání.
Jsou lékaři osvícení?
Myslím si, že někteří ano. A věřím v novou generaci lékařů.
Zažila jste silný okamžik, kdy jste si řekla, že ta práce má opravdu smysl?
Dnes a denně. Někdy jsou samozřejmě slabší dny, ty máme ale všichni. V každé rodině jsem plně, nic jiného neřeším. Někdy mi stačí ke štěstí, když se na mě nemocný usměje.
Dá se říci, co pacienti nejčastěji říkají před smrtí?
Někdy si dělají i legraci, protože zakrývají strach a bojí se zranit své pečující. Snažíme se komunikovat pravdivě a naslouchat, nevyvracíme nikdy umírajícímu, co vnímá a vidí. Jsme v klidu a jemně se jich dotýkáme. Někdy by už rádi odešli, ale ještě nenastal jejich čas a my můžeme jen být s nimi.
Schází se u lůžka celá širší rodina?
Ano. Zažila jsem, že rodina zpívala u postele babičky chorály. Běhají tam děti. Vždy, ale respektujeme potřeby nemocného, někdy sami už touží po klidu.
Patří ke smrtelné posteli i děti? Pořád se objevuje názor, že ne, že nepatří ani na pohřeb.
Ano, děti patří do celého procesu odcházení, pohřbu, truchlení.
Vyčítají si někdy příbuzní u postele, co kdo neudělal a měl?
To jsem nezažila. Kolem smrtelné postele vzniká prostor, kde se všechno zklidňuje. A kdo je u lůžka, je naopak obdarován. Není prostor a čas na hádky. A i my jsme tím klidem často ovlivněni.
Bojíte se smrti?
Smrti ne, ale moc bych si přála odcházet a být obklopena mými nejbližšími. Snažím se zpracovávat už během života strachy a bloky, abych na cestě poslední byla smířená a radovala se z toho, že můj život měl smysl.
Kolik máte nyní v péči pacientů?
Většinou máme v péči pět až sedm pacientů. Nejde nám o množství, ale o kvalitu péče a hlavně dostatek času pro nemocné a jejich rodiny. Potřebujeme být v pohodě, abychom ji vnášeli i do domovů.
Je znát, že více lidí chce mít své blízké na konci života doma?
Asi ano. Myslím, že jsou plně využité hospice i v okolí. Ale pořád cítím, že zbytečně dost lidí zůstává v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných.
Co byste vzkázala lidem, kteří odkládají rozhodnutí vzít si své blízké domů a pečovat o ně?
Ať, se nebojí kontaktovat jakýkoliv hospic. Všude jim rádi odpoví na otázky, které je zajímají. Postarat se a doprovodit svého blízkého je největší služba, jakou můžete v životě vykonat.